Úvod > Poradna > Blog - život - poznání > Děti vám zničí život

Děti vám zničí život

Děti vám zničí život

Ano! Pokud nezměníme postoj, který k rodičovství zaujímáme.DSC_1359bb K takovému postoji jsme bohužel tlačeni společností. Kdo dnes nemá kariéru, rodinu a super fungující vztah, jakoby nic nebyl. Takže se honíme za vzděláním, prací, a protože děti „se mívají“, tak si je pořídíme. Pak jen zíráme a nestačíme se divit. Často ani nechápeme, co jsme to udělali za blbost. Děti jsou samozřejmost, ale jen málokdo si to užívá a je šťastný. Alespoň to všem tvrdí. A nikdo se neopováží říct nahlas, ty jo, takhle jsem si to nepředstavovala, jsem na pokraji sil a neužívám si to. Kde je tedy chyba?

Svět patří těm, co se neposerou. Bukowski

Otázka je to velmi jednoduchá, ale těžké bude na ni odpovědět.

Přišla jsem o svobodu, jak jsem se mýlila

Respektive bude těžší přijmout fakt, že to tak prostě je a je třeba s tím něco udělat. V posledních letech se ve mně změnilo hodně. První rok mého prvního dítěte jsem proklínala každou minutu, kdy nespal, a stresovala se, když spal, protože se brzo probudí a bude něco chtít a já nebudu vědět co, anebo co s ním vlastně mám dělat. Říkala jsem si, já nic neudělám, nestihnu, a už navždy budu zahrabaná doma v plenách, reporelech a má slovní zásoba bude neustále upadat a upadat, a já s ní. Na internetových diskuzích jsem pročítala řádky spokojeným maminek, kterým se vyplnilo štěstí a cítí se být neuvěřitelně spokojené. Slzy se mi koulely jako hrachy, protože toto jsem opravdu necítila. O syna jsem se starala dokonale. Tak, jak mi radily všechny poučky. Ale nebylo to ze mě. Byla to jakási monotónní práce, protože se to „má dělat“.

Proklínám porodní asistentku v Podolí, kde jsem byla na předporodním kurzu. Jedna věta mi utkvěla v paměti a nezapomenu ji. „Vše musí být načasované, připravené, a s miminkem musíte být doma, podřídit mu svůj život.“ Musíte být doma, znělo mi ještě v uších, když jsem jela domů tramvají. Domnívám se, že tato věta od tak zkušeného člověka (jak jej vnímáte, protože vystudoval daný obor, aby předával cenné rady a zkušenosti dál), mi zničila první rok se synem, neb jsem jí uvěřila. (Tímto porodní asistentce nechci škodit, na sále může předvádět lepší výkony než na kurzech).

Také se nerozplýváte nad prvním zoubkem?

A nebaví vás sedět s děckem na hřišti? Jen to řekněte. Přiznejte si to. Uleví se vám. Tak jako před pár lety skoro nikdo nechápal ženy, které se dobrovolně rozhodly nemít děti, dnes jen málokdo pochopí, co prožíváte. Proč se společnost staví proti nám – matkám, které z toho nejsme na větvi, a první, co slyšíme, když jen špitneme, že to není jednoduché, je, že jsme si je tedy neměly pořizovat. Bereme to jako osobní selhání, a raději pomlčíme.

Přitom nepotřebujeme zhola nic. Jen jeden druhého.

Jenže ono je to vtipné kolečko. Neužíváme si to právě kvůli společnosti, která to má celé na svědomí. Knihy o výchově, zaručené rady, srovnávání, podléhání radám v knihách, a to vše zásadně změnilo ženu/matku a zcela zakopalo jeji víru v sebe sama a její instinkty. Kvůli DSC_1347monekeyspolečnosti, která se tak změnila, neposloucháme naše vnitřní já a jedeme podle režimu, který někdo vymyslel. Kdo? Někdo, kdo chtěl vydělat na knize: Péče o dítě – moderní maminka. Nebo na názvu Manuál pro kojence. Nebo na časopisech pro maminky – jen reklama a reklama. Zase jsme tupě omíláni, jak utrácet za věci, které nás a naše malé caparty zaručeně udělají spokojenějšími. Přitom nepotřebujeme zhola nic. Jen jeden druhého.

Jsem si stoprocentně jistá, že kdybych se tehdy svěřila se svými pocity lékaři, tak mi předepíše antidepresiva a pošle na konzultace k psychologovi. Hotovo tečka. Případ vyřešen. Další prosím… Místo toho, aby se o problémech začalo veřejně povídat, aby se maminky nebály s takovými pocity svěřit třeba i kamarádce. V dnešní době téměř nic není tabu. Na facebooku lítají fotky nahých zadků, selfie „po sexu“ (nejnovější trend) apod. Ale taková základní věc je stále tabu.

Rozdíl mezí tím: děti mít a nemít

Užívala jsem si dovolené, četla knihy, chodila ven, kdy jsem chtěla, vracela se, v kolik jsem chtěla. Chodila na večeře, masáže, do kina a bavila se s přáteli, v práci… Užívala jsem si každodenních radostí, ale z dlouhodobého hlediska jsem se cítila nenaplněná, prázdná. Teď jako matka, strhaná z každodenního kolotoče práce a péče o děti, jsem zase frustrovaná, že se v klidu nenajím. Nicméně děti mi do života vnášejí stabilitu, radost a naplnění. A cítím, že to je to, proč jsme zde. Je to přirozené.

Děti do života vnášení stabilitu, radost a naplnění.

Spisovatelka Radka Třeštíková na svém facebooku postovala svůj postřeh: „Touhle dobou před lety jsem ležela na pláži v jižní Francii. Líně jsem s knížkou v ruce pozorovala rodiny s dětmi, kterak se snaží upevnit slunečník, rozdělit svačiny, nafouknout všechna lehátka, lodičky, kruhy, motýlky, namazat děti krémem a stokrát jim nasadit shozený klobouk. Říkala jsem si, proboha lidi, je tohle vůbec život? Teď, když jdu po Letné, táhnu Bais, kočár s Elou, její malej kočárek s panenkou, odrážedlo, kyblík, lopatku, hrábě a tašku plnou bábovek, cestou se milionkrát sehnu pro odhozenou čepici a stokrát sundám Ele kalhotky, protože to vypadá, že se jí chce čurat… Myslím na ty rodiny s dětmi v jižní Francii a říkám si, ty vole, vždyť teprve tohle je skutečný život. Pečlivě zabalený do hromady starostí, voserů, únavy, hysterie, strachu a paniky, ale když to večer rozbalíte, špinavý obal naházíte do pračky, obsah umyjete, namažete, nakrmíte, uložíte a uspíte, zjistíte, že pod tou dekou vedle vás tiká skutečné štěstí, které jste si tenkrát na pláži ještě vůbec neuměla představit, a to teda díky bohu, protože kdybych si to tehdy představit uměla, tak jsem se z té pláže možná ani nezvedla.“

Kde je klíč ke štěstí? Co mě udělalo šťastnou a přimělo si mateřství užívat?

Naprosto radikálně jsem změnila myšlení. Zásadní věc je nezastavit svůj život kvůli dítěti. Jen jej mírně pozměnit, aby miminko „stíhalo“ toto pomalejší tempo. Nejen, že to svědčí jemu, ale hlavně to prospívá nám. Nejde o to, jen tak chodit ven s kočárkem nebo s dítětem v šátku ven na procházku. Jde o to, pokračovat ve svém životě dál, v tom, co jsme rády dělaly a co nás naplňovalo, a přizpůsobit tomu i naše miminko. Nebýt zavřený doma, mít vše načasované a zásadně podřídit život miminku, tak jak tenkrát hlásala asistentka na předporodním kurzu. V knize Koncept kontinua autorka popisuje své pobyty mezi Yequány v pralese. To, jak prožívají, tedy neprožívají, mateřství. Cituji: „Matka je ale vždy připravena přijmout miminko, když potřebuje. Nepřeruší vaření či činnost, které se právě věnuje, pokud není potřeba její celé pozornosti. Nebere ho hned do náruče, aby ho ujistila o své náklonnosti, ale svým klidným zaměstnaným způsobem mu věnuje nenucenou pozornost. Pokud zrovna někam jde, vezme si ho s sebou na bok.“

„Styděla jsem se indiánkám přiznat, že tam, odkud přicházím, si ženy netroufnou vychovávat své děti, dokud si nepřečtou chytrou knihu, kterou napsal cizí muž.“

V knize vysvětluje, že je potřeba zachovat lidské kontinuum. Tedy zážitky, které odpovídají očekávání a sklonům lidského druhu v prostředí shodném s tím, ve kterém se tato očekávání formovala. Jedině tak bude dítě šťastné a spokojené (potažmo i matka).

Kontinum bych zjednodušila na „vnitřní instinkty (pudy)“, které má každá matka (rodič) v sobě, jen jsou překryté a otupené společností, která nám říká, co máme a nemáme dělat.

Příklad:

  • Dítě večer pláče: společnost radí (tedy příručka a internet): Nechte kojence vyplakat (jak krásně to ještě nazvou – „vyplakat“), aby nebyl rozmazlený a nevynucoval si vaši pozornost pláčem. Kontinuum – vnitřní cit ti říká, vezmi ho, vždyť mu asi něco chybí. Vezmete jej do náručí, schoulíte se k němu, je klid. (Dítě po první měsíce potřebuje být s matkou, aby bylo sebevědomé, spokojené a hlavně, aby byla ukojena jeho základní touha a potřeba. Poté se může dál vyvíjet a mít pevné základy a hlavně víru v sebe sama, že bylo vyslyšeno, že se může o někoho opřít, že vždy, když potřebovalo, tak tu někdo byl a pomohl mu. Jedině tak se buduje sebevědomé a samostatné dítě, které na vás nebude závislé a nebude rozmazlené).
  • Dítě má hlad: společnost radí – dodržujte 3h rozestupy mezi krmením. Kontinum – okamžitě mu dám najíst. Matka, která jedná podle společnosti, si zažije hodinový řev a stres obou. Matka, která jedná podle vnitřního pocitu a dítě nakojí, uklidní v tu chvíli oba a je klid, může se pokračovat dál v práci.

Miminko ochuzené o zážitky, které jsou bezpodmínečně nutné pro vytvoření správného základu, možná nikdy nezažije momenty bezpodmínečné „správnosti“, která byla přirozená pro jeho druh po 99,9% trvání jeho historie. Deprivace způsobené v dětství se stanou nedílnou součástí jeho vývoje. Instinkty nepřemýšlejí.

Dovolila bych si shrnout své postřehy, jak v sobě najít kontinuum

  • Brát dítě neustále všude s sebou – váš život je plný akce, ale miminko se na podložce nudí! Chce být součástí vašeho dění. (Fáze v náručí či šátku netrvá dlouho. Od porodu do doby, než miminko začne dobrovolně lézt). To, že nás miminko aktivně vybízí, abychom s ním zacházeli akčněji, znamená, že takové zacházení vyžaduje a očekává, aby se mohlo vyvíjet. Matce, která tiše sedí, bude neklidné miminko dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, nebo bude DSC_2686mávat ručičkama, aby byla máma rychlejší. Mít jej všude u sebe znamená i s ním spát – alespoň mít postýlku přiraženou k vaší posteli.
  • Mít dítě v náruči či šátku – základní potřeba spokojenosti: být v náručí a miminko je obohacováno vším, co vnímá. Miminko ochuzené o náruč jednak sbírá cáry zkušeností, jak to jen jde, a jednak si vyvíjí kompenzační chování, aby ulevilo svým potřebám. Propíná se do luku, kope nožičkama, kroutí hlavičkou, pláče, aby tomu pocitu uteklo. Nemluvě o tom, že když si dáte miminko do šátku, či nosítka, budete mít obě ruce volné.
  • Dát dítěti najíst, když potřebuje – nečekat na přesný čas podle harmonogramu.
  • Nepřerušovat svou práci, činnost, kterou děláte, kvůli dítěti – jen se mírně pozastavit a vyřešit situaci.
  • Chodit mezi lidi, scházet se s kamarády (kavárny, procházky, práce).
  • Obklopit se rodinou a zapojit ji také do péče.
  • Nestudovat manuály a knihy typu: Máme doma miminko.
  • Dělat věci po svém, jak cítíte, že to chce dítě. Neohlížet se, nesrovnávat, netabulkovat.
  • Kašlat na to, že první týdny či měsíce nebude chýše uklizená a nebude navařeno
  • Nezapomenout na to, že bordel v bytě = šťastné dítě.
  • Nebýt přehnaně úzkostná, co se týče hygieny. Zbytečně nesterilizovat, nevyvářet apod. Někdy je méně více.

Samotný Koncept kontinua pro nás není samospásný

Jedna maminka mi pověděla: „Koncept kontinua jsem četla v těhotenství a přišlo mi to jasné. Děláme vše tak, aby byla malá spokojená a my také. Ale moje představy mi dávají pěkně zabrat…čekala jsem, že takto bude 100% spokojené miminko a nebude mít důvod k nespokojenosti, když bude pořád se mnou, že? Čekala jsem klidné a neustále spokojené mimčo, které nic neřeší, protože základní potřebu kontinua má naplněnou…A ono to tak docela není, což mě první měsíce ničilo. Poslední dobou mám zlostže by mohla být spokojenější, když pro ni dělám všechno 🙂 hlavně v kombinaci s tichým hodnocením okolí, kam to s touhle podivnou výchovou dovedu…

Mateřství se nesmíme bránit, ale přijmout je, otevřít se mu a nechat ho, aby vás změnilo. K lepšímu!

Jak tedy na to? Zvnitřnit kontinuum…

Je rozdíl je hlavně v tom, snažit se dělat věci podle kontinua a dělat je, aniž by na to člověk myslel. Kdykoliv se člověk snaží s miminkem dělat něco podle „návodu“, tak to moc nefunguje, protože člověk neposlouchá sám sebe a hlavně dítě a upíná se na to, aby „to“ co si myslí, že by dítě dle knihy mělo chtít, dělal dobře. Přístup kontinua je super, pokud jej člověk dělá podle sebe.

Příklad: dítě brečí….

  • kniha kontinua – vezmi jej, pochovej jej, nakoj jej, ponos jej.
  • matka, která má načteno, a ví co má udělat, to tak tedy udělá…. ale dítě pláče dál. Matka je zklamaná, že to nezabralo, protože to zabrat mělo, vždyť dala miminku to nejlepší, co mohla. Jenže kontinuum je trošku o tom, že nic moc člověk neřeší, podle ničeho se neřídí a dělá si co chce a hlavně neděsí se, pokud dítě pláče. Zkrátka je to sice návod, jak se chovat, ale člověk jej musí zvnitřnit- osvojit si takový přístup k mateřství, nebát se, nepřemýšlet a ne jednat podle toho, co se píše v návodu, nebo co říká sousedka. Takový přístup člověka ohromně osvobodí.

„Matka kontakt s dítětem nepodceňuje, přispívá k němu jen pasivně“.

Děti jsou takové malé potvory

Nevědí co by chtěli a pokud to neví ani maminka, tak vám to dají pěkně najevo. Pokud bych šla s dítětem ven a začalo mi plakat, půjdu dál, protože potřebuji něco zařídit a ne podřídit život miminku. Na 100% dítě přestane plakat. Maminka, která je zmatená z informace, že dítě v šátku by mělo být to nejspokojenější, začne pochybovat a asi se vrátí domů, protože nebude chodit s uplakaným miminkem. Když budete nad věcí a budete mít určitý pohon, že něco musíte udělat, zajít nakoupit, na poštu, na schůzku, za kamarádkou nebo jen na procházku a tak trošku vás nebude zajímat kňourání z šátku, dítě plakat přestane. Stejně mu nic jiného nezbude. Důležité je, že jste s ním. Představte si, že dříve musela ženská na pole okopávat brambory. Šupla dítě na záda a šla. No a co když začalo plakat? Vytáhla prso, pokud nezabralo, nedalo se svítit, práce musela být hotová… a tak pracovala dál, dítě to jistě přežilo v lásce a zdraví. Stejně ten pláč nic moc neznamenal. Kolikrát stačí, když se člověk začne jinak hýbat a oni plakat přestanou, často pláčou ani neví proč. A to matky dřív věděly 🙂 Dnes máme spoustu materiálu, internet, knihy a jen přemýšlíme, zda děláme to či ono dobře. Dřív na to vůbec čas nebyl, práce byla tak jako tak. Kráva s podojením nepočkala. 😀 A fakt si myslím, že tam kontinum platilo a fungovalo na plné čáře, aniž by někdo věděl, že dělá kontinum 🙂

Jakmile začne dítě lézt, z přímé závislosti se stane vědomí možné závislosti na vás. Rozhodně otrokem svého dítěte nebudete!

U druhého dítěte jsem vždy jednala a jednám zcela podle svého vnitřního pocitu (kontinua), co bych měla dělat, a musím říct, že si vše užívám, všichni (ano všichni) jsme spokojeni a cítíme se svobodní. Syn teď jezdí na odrážedle venku a já sedím u počítače, dcera si hraje pod stolem a skládá sirky do krabičky, poté je zase vysype a nandá zpět. Tímto se baví již hodinu. A moc se těším, až tu budu mít další spokojené děti a třeba s jedním na zádech psát další článek pro vás.

V rodičovství je lepší se nevzpouzet a nepociťovat obavy, ale naopak si to užívat. Řekl Tom Hodginson, autor bestselleru Líný rodič.

Všichni mi říkají, ty máš tak spokojené vysmáté děti. Vaše fotky jsou jako reklama na štěstí. Ptají se, jak to dělám. Směji se a říkám, že nijak. Já prostě nic navíc pro děti nedělám. Pracuji, starám se o domácnost, a ony se točí okolo. Pomáhají, dělají bordel, který zase spolu pak uklízíme…

 
Nechte si zasílat upozornění na nové články.

Vanda S.

Vanda_Schreierova-2

One thought on “Děti vám zničí život

  1. Dekuji, ze jsem si tohle mohla precist:) mam 3mesicniho syna, prvniho samozrejme a nekdy mam pocit, ze mi ‚to‘ proste nejde, jenze ono to jit musi a je jedno jak. Pokazde, kdyz uz si myslim, ze uz to mam ‚na haku‘, tak prijde neco, co me vyvede z omylu 😀 proste jsem jsem pred porodem mela dost zkreslene predstavy o tom – mit miminko – jsou veci, o kterych se nemluvi. Nevim jestli tahle neinformovanost je z duvodu hrozici nizsi porodnosti nebo z ciste skodolibosti, ale uz jsem spousty veci pochopila. Treba jako to, ze ‚mit miminko‘ je nadherna vec, ale taky pekna drina 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Top