Úvod > Poradna > Co je největším cílem ve výchově dětí?

Co je největším cílem ve výchově dětí?

Někdy si říkám, že přežít. Ale to jenom tak lehce, na úvod… Všechny ty napjatý situace a momenty, kdy proti sobě stojíte jak dva tyranosauři a těma malejma pacičkama se snažíte dát jeden druhými ránu jako z děla a ukázat, kdo je tady pánem. Nemůžu si pomoct, ale v takový situaci si vybavím Rexe z Toy story a jeho záchvaty paniky a začínám se smát. Jak vytahuje pracičky nahoru, ječí a zdrhá. Tak přesně Rexík mi připomene něco hodně důležitýho, co jsem si s dětmi uvědomila.

Rozhodně nechci být majitelem jedinýho správnýho názoru. To fakt nechci!

“No posém, ty jsi ale roztomilej”

Už dlouho si všímám, že hodně lidí se spíš než za dítětem otočí za psem. Přímo se rozplynou, jak je roztomilý, ptají se, kolik mu je a nejlíp i na to, jestli spí v posteli. Často si říkám, že by se mě ještě mohli zeptat, zda ho kojim. Ale to už jsem si to s těma miminkama mooc popletla. Jenom mi jsou ty dotazy děsně nepříjemný. Pes je super. Pes mlčí a hezky se dívá. Podá pac, když chcete. Když si s ním nechcete hrát, akceptuje to, lehne si. A to děti nedělají. Jsou to „nevděčný“, usmrkaný, otravný vobludy, který pořád něco říkají, chtějí a mají milion plus jeden argument. Pes je vděčný hned a za všechno. A možná proto jsme národem takových vášnivých pejskařů. Tuhle jsem se bavila s paní na ulici, zastavila mě kvůli naší fence El. Svěřila se mi, že ji zemřel 17letý pejsek a že mi musí říct, ale že ví, že by to říkat neměla, že ho měla radši než svoje děti. Nebudu říkat, že mě to nešokovalo, zpětně mi to ale potvrdilo moji teorii. Utíkáme před konfrontací, jsme sobečtí, nemáme čas ztrácet čas s vysvětlováním a budováním vztahu s někým dalším. S někým o 25 let mladším, co se usoplený válí po zemi a potřeboval by hodit do latě. „Rozhodně nenosit, to by ho rozmazlilo.“ „Pěkně nechat vyřvat.“ Nebo cestovat s ním? „Něco mu ukazovat, takovýmu nevděčníkovi, vždyť z toho nic nebude mít“, řekl mi tuhle pán na pumpě, kde jsem kupovala známku do Rakouska po cestě do Itálie. Vzala bych pána s sebou a ukázala mu, co je to mít rád. Ale auto už bylo plný.

Tady bych nerada, aby to vůči čtyřnohým mazlíčkům vyznělo špatně. Sama od malička mám pejsky a ano, spí se mnou v posteli… Ale dražší než děti mi nejsou.

Vděčnost, to je, oč tu běží… Čekáme, že… a ono nic…

Problém je v tom, že děti mohou pokládat za samozřejmé to, co my za samozřejmé nepokládáme. Myslíme si, že pro ně máme něco zajímavého, vzácného, že pro ně něco mimořádného děláme – a ony to tak neberou. Nevděčníci, nevychovanci, neví, co mají… Jenže tady platí ona stará poučka, že nezáleží jenom na tom, co dáváme, ale především na tom, co to dává těm, kdo přijímají. Jsou tu dvě strany. A kde jsou dvě strany, tam je nutně i vztah. A taky komunikace, ne jenom očekávání.

Největší odměna pro rodiče

“Měl bys mi být vděčný, protože…” a pak přijde „inflace vděčnosti“ – tedy jejích projevů, za kterými nestojí žádný prožitek, žádný cit. Jenom takové to, tak se to nosí, tak se to dělá. Vynucovat si vděčnost za to, co si my myslíme, že děláme dobře, a nedívat se na druhou stranu, to není vztah. Podstatný není vnější projev, ale vnitřní prožitek. A když je vnitřní prožitek, je i vnější projev. Spontánně. Čistě. Co je největší odměnou pro rodiče? Upřímný projev citu od toho, kdo pocítil vděčnost. Větší odměna už být nemůže. „Mami, díky“. „Tati, ty jsi to tak dobře uvařil“. Taková slova umí rozzářit den. Vzpomenete si na ně v dalších těžkých chvílích, kdy zase stojíte jako Rex a nasazujete si rukavice a pak se jen usmějete s sundáte je. Už jste dál…

Bez lásky není vděčnost

Vychovávat k vděčnosti znamená tedy způsobit, aby bylo dítě citové vůči takovémuto prožitku, aby bylo připraveno a bylo schopné to vnímat. Základní podmínkou takové výchovy je, ostatně jako v každé jiné výchově, aby mezi dítětem a rodičem byl hluboký a vřelý citový vztah. Jeden druhého musí mít rádi, aby si mohli pomáhat, dělat radost, ale aby je taky mrzelo, když snad jeden druhému ublíží. Nepřítelem výchovy je násilí a vynucování. Vděčnost se nedá vynutit – ani tresty, ani když se budeme odvolávat na „koupila jsem ti“ nebo na „podívej se, já přece nemůžu, už jsem stará“. Dítě samo v běžných situacích pozná, že mnohé věci se nedějí jen tak samozřejmě, ale proto, že si lidé pomáhají, že se mají rádi, že jeden druhému chce udělat radost. Ani dárky, které nosí babička, nejsou samozřejmost, chtějí udělat radost.

Nelajnovat jim život, projít si tím musí, dozrát

Snažit se dětem vyrobit dokonalý obraz toho, jak bychom si jejich život představovali, aniž by oni něco z toho skutečně prožili a vzali si ponaučení, je podle mě obrovská chyba. Spálit se, dostat od života lekci, to k tomu patří. Děti musí zvnitřnit (prožít) hodnoty, které jim ukazujeme. Pokud je hned každé přání dítěte splněno, tam pro nějaký cit vděčnosti nejsou podmínky. Ty se vytvářejí tehdy, když se napřed vzbudí touha po něčem, „chtěl bych stetoskop“, a když zároveň dítě nemůže uspokojení této potřeby pokládat za něco jistého a samozřejmého. Tedy dostat to hned, třeba jako dárek k narozeninám. Pak by to byla možná jen spravedlnost. (Přece si každý zaslouží něco k narozeninám dostat). Ale teprve když je uspokojena vzniklá touha, přenáší se cit tohoto radostného uspokojení, tedy vděčnosti, na toho, kdo se o to zasloužil. Těšení se na něco a neuspokojení potřeby hned, i když by si ji zasloužila (možná i dvě naráz), způsobí příští víkend čistou vděčnost. A pocit naplnění a lásky na obou stranách.

A proto nikdy nehodím dětem pamlsek, aby ztichly a lehly na hard. Vždycky si budu chtít projít tím těžším, abychom si z toho odnesli do budoucna to hodnotnější. Budu nosit, když to potřebují, nebudu nechávat vyplakat a budu jim dokola jako kolovrátek vysvětlovat a ukazovat… Věřím, že mi jednou, až to celé pochopí, podají ruku… Vím, že pro ně budu na čas otravnou, nudnou, starou patronkou. Vím, že budu muset čekat a nechat je si projít svým obdobím hledání a nenutit jim svoje moudra. Protože jsem zjistila, že si to musí pochopit sami.

Přirozený cíl ve výchově

Nechci je za jejich chování trestat, protože jsem si všimla, že trest jen špatné chování zastaví, ale sám o sobě nebude nějakou nápravou. To dobré, náprava, se buduje tehdy, když dítě namotivujete a posílíte vhodnou odměnou. Aby se dítě mohlo dál vychovávat, musí být prvně obnoveny vztahy. Musí mu být odpuštěno. Totiž tento prožitek osbobození ze stavu tísně vyvolá opět cit vděčnosti vůči tomu, kdo nás osvobozuje.

Ve škole už je dítě schopné přesně myslet a popsat, co v životě dostává po zásluze a co bez zásluhy. Pak taky pochopí jednu obří pravdu v lidském životě – že nás totiž skutečnost, že nám jsou odpuštěny naše viny, zavazuje, abychom i my odpouštěli našim viníkům.

A to by měl být přirozený cíl výchovy dítěte.

V.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Top