Úvod > Poradna > Jak na ně - návody > Moje dítě je z Marsu a ne Ze mě

Moje dítě je z Marsu a ne Ze mě

Nerozumíte si? Je chyba v přijímači, nebo ve vysílači?

Máte pocit, že si se svým dítětem nerozumíte, nebo ono nerozumí vám? Že ho nechápete, je jiné, rychlé, divoké, špatně se vám s ním domlouvá, nespolupracuje s vámi? Jak s dětmi komunikovat a docílit toho, co po něm žádáte? Jak poznat, jaký má temperament a jak se vyrovnat s tím, když prostě jablko spadlo dál od stromu, a vy hledáte společnou vysílací vlnu? Máte pocit, že s tím vaším dítětem je vše prostě nejnáročnější, nejintenzivnější, nejhorší a nevím, co všechno ještě – proč prostě nemůže být normální a klidné jako dítě sousedky? Hm? Paráda, víte proč? Zlepší vás to!

„Každému se narodí takové dítě, které si zaslouží“

Jaké je vaše dítě?

Každé dítě je osobnost, jedinečná a neopakovatelná, stejně jako jeho otisky prstů. Je to mix jeho vlastností jako inteligence, smysl pro humor, integrita a také temperament. Temperament je způsob, jakým osobnost reaguje na svět. Jeho rychlost, postoje, základní nálada či přizpůsobivost. Je tedy důležité znát, kterým vývojovým stádiem vaše dítě prochází, ale aby vám to společně parádně klapalo, potřebujete ještě znát jeho temperament. Většinou nepadá jablko daleko od stromu, tedy vážní rodiče budou mít vážné děti, ty ukřičenější a živější zase budou patřit rodičům hlučnějším. A také se stává, že se klidné mamince narodí divoká skákací fazole a to může být kámen úrazu a problém v celém nepochopení dítěte. Devět vlastností temperamentu totiž nezměníte. Ale můžete se s ním naučit pracovat. A pokud vám to půjde, tak péčí „ušitou na míru“ z každého dítěte vyroste sebevědomý člověk, který zná svou hodnotu.

Děti by se daly rozdělit do tří hlavních skupin

Kavárenský pohodář – okolo 40% dětí. Tyto děti jsou přizpůsobivé, aktivní, nepříliš vážné a otevřené novým zážitkům. Většinou se ráno probouzí šťastné a těší se na nový den. O nové věci se zajímají, ale nedělají si z nich těžkou hlavu a přijmou je do svého života. Neznamená to ale, že se nevztekají. Pokud je vaše dítě klidným kavárenským pohodářem, gratulujte si. Pokud ne, bude to asi jedno z dalších skupin, nemyslete si ale, že jsou horší, protože i oni mají své přednosti, které jsou super.

Opatrňák – takové jsou děti v 15 %. Startují mnohem déle. Váhají, jsou citlivé, plné obav, nemají rády změny a překvapení. Většinou jsou klidné, ale snadno se vylekají. Na hřišti raději pozorují půl hodiny, než se do nějaké aktivity pustí opatrně samy. Jsou váhavé, bojí se nových věcí a neznámých lidí, míst a věcí. Jsou přecitlivělé a často si stěžují, že jim něco někde vadí. Drží se vás a chtějí být co nejvíce ve vaší přítomnosti. Pravidla jim dělají dobře. Pokud vše jede podle pravidel, které často ale trvá nastavit, jsou pak jistější a mají větší pocit bezpečí. Neříkejte mu, že je nešikovné a příliš ho nekritizujte. Je to jako byste mluvili o strachu z létání a seděli přitom s tímto člověkem v letadle. To se nedělá.

Náročňák – asi 10 % dětí. Je s nimi těžké pořízení a domluva a mají samá NEJ. Nejaktivnější, nejodvážnější, nejcitlivější, nejvášnivější, nejvíce náladové, netrpělivé a neústupné a mají silnou vůli. Tyto děti potřebují na vše více času. Děti jsou velmi aktivní, neposedné, nechtějí tolik spolupracovat, jsou náladové, tvrdohlavé a netrpělivé. Možná stejně jako jejich rodiče. Tyto děti také hůře zvládají změny, tedy může pro ně být těžké přeučit se z plen, tedy něčeho, co bylo jisté, na něco nového, a to chodit sám na nočník. Když už se jim změnu podaří zvládnout a skórují do nočníků, často se ale při nějaké činnosti zapomínají a dělají ji tak vehementně, že nechtějí přestat a raději to pustí do kalhot. Tato skupina bývá pro kárání asi nejvíce zranitelná. Velmi špatně se vzpamatovávají z ponížení nebo zklamání.

Rady pro rodiče dětí z této skupiny:

  • co nejvíce s ním mluvte a ujišťujte jej, že je šikovné
  • dbejte na spánek – tyto děti jej potřebují jako sůl a pokud jsou přetažené, je situace několikanásobně horší
  • spolupracujte s ním, hrajte si s ním, věnujte mu hodně času
  • vymezte si hranice – málo, ale měly by být pevné
  • relaxujte – je dobré, když se divoké dítě vícekrát za den zklidní, zmírní se vjemy, které k němu přicházejí a ono se více soustředí jen samo na sebe a svůj nový úkol. Vypněte televizi, rádio, ztlumte světla, zatáhněte, omezte divočejší dovádění
  • buďte diplomat, ne diktátor.
  • Prokazujte mu úctu – často se na něj smějte, navazujte oční kontakt, mějte svou hlavu v jeho úrovni, sedněte si tedy k němu, na jeho dotazy odpovídejte hned, opakujte co jste od něj slyšeli a ujišťujte ho v tom, že víte, co od vás chce, nabízejte mu pomoc, tedy ptejte se ho, jestli nechce pomoci sundat tepláky, kalhotky apod. Nabízejte mu možnosti výběru ve věcech, které jsou pro vás jedno, tedy maličkosti, ale pro ně velmi důležité – chceš tyto kalhotky, nebo tyto – cítí se pak být respektováni. Nechte jej občas vyhrát „malé bitvy“ ale válku vyhrajte vy. Podle vaší volby vyberte, co může dítě vyhrát (například něco malého bude chtít a vám se zrovna nehodí, aby to tak bylo, zamyslete se nad tím a vyhověte mu.). Snáze pak přijme porážku v jiné jeho „bitvě“. Snažte se o kompromis – vy něco a on něco.
  • Chvalte ho – ne za vše a ne vždy. Pochvala musí být opodstatněná, myšlená tedy s váhou. Pokud budete pochvalou krmit dítě několikrát denně a za vše, bude pochvalou přejedené. Asi jako když vy stále jíte to samé jídlo a najednou pro vás přestane mít tu správnou chuť. Pochvala je i pozornost, laskavý úsměv, nebo popis činnosti, kterou dítě právě provádí. Například – ty jo, vidím, že si stavíš kostičky, jde ti to dobře. (ne: ty jo, ty jsi ten nejlepší stavitel na světě.). Spíše tedy chvalte čin – dobře jsi se vyčůral, trefil jsi to a ohlásil jsi se – než dítě samotné – ty jsi ten nejšikovnější kluk co znám.
  • Promlouvejte mimo, přes prostředníka – buďte v přítomnosti dítěte a ujistěte se, že vás slyší. Vezměte si plyšáka či panenku, nebo auto a mluvte s ním o dítěti a chvalte jej, nebo popisujte, že začíná chodit na nočník apod.
  • Posilujte jeho sebedůvěru – děti se pak cítí silnější a nemají takovou potřebu vzdoru. Často jej žádejte o pomoc. Například vyndat prádlo z pračky. Malé rozhodnutí nechte na něm. Hrajte nemotoru, který potřebuje se stavěním kostiček pomoci. Dělejte, že jej nevidíte a ptejte se, kde je. Popleťte si jména a pak se opravte a povězte, ale né, ty jsi přece Adélka. To mají děti rády.
  • Podporujte u něj trpělivost – trpělivost je jako sval a sílí cvičením. Pokud se dítě dožaduje vaší pozornosti křikem, podívejte se na něj a řekněte důrazně počkej, pak se krátce podívejte jinam, napočítejte do tří a opět se podívejte na dítě a věnujte mu pozornost. Pokud jej tedy odměníte za trpělivost, bude se jí takto učit. Příště počítejte o něco víc.
  • Odměňte ho – slovně, či pozorností, nebo nálepkami či razítkem. 

Jedna třetina dětí se nedá zařadit do žádné skupiny a jsou jistým mixem. Na tom ale nemění nic, že rodič ho musí více poznat a vyznat se v jeho vlastnostech, které tvoří jeho temperament. Osobně se mi vždy lépe kráčelo, když jsem znala cestu a ráda jsem se v těchto znacích svých dětí babrala.

Může se stát, že je vaše dítě jiné než vy, máte tedy jiný temperament a proto se vám s ním hůře pracuje. Máte pocit, že je z Marsu a né z vás? Jste prostě různí a více se střetáváte v neshodách. Jsou rodiče, kteří se se svými dětmi mohou nudit, cítí, že jsou pomalejší, méně živelní než oni, nebo naopak. Pokud opustíte představu dokonalého dítěte a přijmete jej takové, jaké je a naleznete v něm jeho osobitou směs kladných i záporných vlastností, máte super šanci být parťáky a být šťastní. Vychovávejte ho s láskou a respektem, chcete na něj být přece pyšní.

Jak komunikovat s dítětem?

Možná dítě vypadá, že vám nerozumí, ale můžete si být jistí, že ano. Nebo ne? Možná není chyba v přijímači, ale ve vysílači. Co když málo mluvíte a málo dítěti vysvětlujete, co po něm chcete. I já jsem se musela naučit s dětmi komunikovat. Měla jsem často pocit, že jednoduše budou dělat to, co jim ukáži, řeknu a hotovo basta. Ale ono to tak vůbec nefunguje. Přišel vztek, moje naštvání a pak zamyšlení, co dělám špatně. Došlo mi, že po dětech chci něco, co jim nedává smysl, nechápou to, nejsou do toho zapálené a proč by tedy jen plnily rozkazy, které jim nedávají smysl? Jasně, komunikace s dítětem dá práci a čas, ale o 100 % vám zjednoduší život a co víc, budete jako dva kámoši, kteří se chápou. Je tedy na vás, na „vysílači“, abyste se naladili na vlnu „přijímače“ a srozumitelně pro něj mu vysvětlili, co po něm žádáte. Zahrajte si tedy v komunikaci s dítětem, ať už jsou to běžné činnosti alá „půjdeme ven, obleču tě“, nebo „sundáme plenku a už nikdy nedáme“, na rádio, které bude pořád vysílat a vysílat a všechno dokola opakovat a vysvětlovat.

V komunikaci s dítětem si představujte, že přijímač má špatný signál, že ho občas něco ruší a možná mu trvá pochopení trošku déle, a tak stále opakujte a vysvětlujte. Něco z toho zaslechnout musí.:)

Pravidla komunikace s přijímačem

Vysílač musí:

  • rozladěný přijímač nechat mluvit jako první! A ihned po něm zopakovat, co řekl. Například: „ne ne, neci slipy“ a vy řeknete „aha, ty nechceš slipy, rozumím tomu, co říkáš“. Přijímači tak navodíte pocit, že jej posloucháte, vnímáte, respektujete a že mu rozumíte.
  • Opakovat, opakovat a opakovat, co vysílač vysílá. „Tomášku, rozumím ti, že nechceš slipy. Možná ti vadí tahle barva, vyzkoušíme vybrat jiné?“.
  • Zachovat chladnou hlavu a nedělat si z toho legraci. Rozhodně jen nepapouškovat, co vám dítě řeklo, bez zaujetí, nebo naopak s použitím naštvání. To by malého přijímače mohlo ještě více rozčílit. Klíčem k dobré komunikaci není jen to, co říkáme, ale jak to říkáme.

Jakmile se dítě ujistí, že jej posloucháte a že mu rozumíte, bude o to víc otevřené a schopné pochopit vás.

Aby vás chápalo, musíte mluvit na úrovni jeho dorozumívacích schopností

Používejte krátké věty. Jasné a stručné. Pokud má dítě pro určité věci vlastní slova, použijte je.

Při vysvětlování hodně opakujte a měňte různě tvary a ubezpečujte dítě, že chápete jeho pohled na věc. Buďte jako divadelní herec. Podle situace mluvte buď nahlas, výrazněji, přidejte svému slovu dynamičnost, nebo naopak využijte sílu překvapení šeptáním. Dítě, které je rozzlobené, často nechápe a není schopné porozumět, co mu říkáte, ale může vyčíst z tónu vaší řeči a z vašeho výrazu, jak moc vážný problém se nyní děje. Můžete se mračit, smát, být milý a laskavý. K dítěti, které vyžaduje pochopení, se můžete více naklonit, dát na něj ruku a naopak od dítěte, které zrovna zuří, se můžete lehce odklonit, či sklonit hlavu.

Vanda S. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Top