Úvod > Poradna > Blog - život - poznání > To ho musíš plácnout, aby věděl, že se to nesmí…

To ho musíš plácnout, aby věděl, že se to nesmí…

To ho musíš plácnout, aby věděl, že se „to“ nesmí…

Dítě vyžaduje iniciátora, ne diktátora

Fyzické tresty, aby se dítě naučilo, co se může a co se nemůže? Jaké jsou vaše zkušenosti? Jaké rady jste od moudrých rádců, kteří již své děti vychovali, slyšeli? Jakmile začne dítě lézt, je to důvod k velké radosti. Moje dítě se hýbe! Hurá! Jenže tato doba přináší také spoustu „problémů“ a jsou dva směry, kterými se můžete vydat. Oba troufám si říct velmi ovlivní samotnou osobu do budoucna.

To, že dítě něco chce jsou první projevy jeho vůle. Reakce rodičů na první „já chci“ se může lišit. Jedni rodiče to přijímají jako projev vývojové vyspělosti, který je nutno ocenit, jiní jako projev nezdravého temperamentu, který je nutno vpravit do správných kolejí, nebo dokonce zlomit. Je lepší povzbudit a pochválit, nebo spíše omezit a potlačit?

Proč se „to“ nesmí?

Tím „to“ myslím předměty či situace, které dítě moc dobře zná z dálky a vidí vás, jak je děláte a používáte. Jenže nyní se dostalo až k nim a kolik práce mu to dalo, přátelé! Konečně se ocitlo u toho blikajícího čudlíku ON/OFF vašeho stolního počítače. Tak krásně to bliká, zeleně… A přímo vybízí k tomu, aby se ten malý buclatý prstíček zabořil přesně do středu. Trefa! Pecka! Černo… „Děkuji ti, Hynečku!” naštěstí mám zapnuté zálohování konceptů. Můžeme pokračovat dál, jen co se mi dokončí dlouho odkládaná aktualizace Windows, opravdu nepříjemné! Hotovo, jedeme dál! Takže dítě má ze sebe velkou radost, protože zvládlo něco, co dělají jen dospělí. A co chtějí děti? No přeci učit se, napodobovat, růst, být chytří. Nechtějí to otravné chrastítko Lamaze za pětikilo. Chtějí do ruky „ajfouna“ za patnáctku. Chtějí být jako my!

Jsme bohové a celebrity

Děti nás milují takové, jací jsme. Nenamalovaní, neučesaní, v teplákách, bez jakékoliv přetvářky. Vzhlíží k nám, důvěřují nám. Vy jim ukazujete cestu, vy jste ti hlavní. A pokud budete problémy řešit fackou či pohlavkem, ukazujete tím jen to, že problémy se odpovídá násilím a konflikty se řeší “ručně” a že kdo je silnější, ten má pravdu. Zároveň pak ve vás postupně dětí ztrácí důvěru. Ze situací, které se řeší fyzickými tresty, vznikají jen další problémy. Například v podobě pocitů méněcennosti, nízkého sebevědomí, agresivity, impulzivity a pocitu, že je potřeba stále bojovat a soupeřit.

Hranice jsou důležité

Dítě musí vědět, co už je moc, ale zároveň mu musíme ukázat cestu. Nebýt diktátor, ale iniciátor! Jednou jsem psala přirovnání výchovy dětí k řece, která se nemá tlačit, protože teče sama. Stále se k tomu vracím a musím říct, že se mi ten text povedl a nic bych na něm neměnila. Je v něm vše, co k výchově dětí potřebujeme.

Řeku netlač, teče sama

Vše začíná pramínkem. Malým, slabým a lehce zranitelným. Čisti studánku a pramínek od jehličí, listů a klacíků, ať krásně roste a nezahálí. Zpívej mu a miluj ho. Voda nám dává sílu a život, často i udává směr, stejně jako naše děti. Povídej si s ním, z počátku neodpoví. Je moc slabý. Ale až z něj bude velká řeka, v peřejích vám slova pomohou, neutopíte se, budete spolupracovat, budete se znát! Pramínek se brzy změní v říčku a co nevidět to bude řeka. Ne nadarmo se říká, že děti rostou jako z vody. Než se nadějete, vypadají samostatně, ani člověk netuší, jaká síla se v nich skrývá. Ale stále jsou zranitelní. Pozor však, bezbřehá výchova vede jen k trápení. Pokud je proud silný a břehy slabé, voda se vylije a zaplaví celé údolí. Půdu to může zavlažit, ale přinese to i spousty starostí a smutku na obou stranách. Voda ztratí svou sílu a vám mizí půda pod nohama. Oba padnete a jen těžko se budete z bahna dostávat. Ale pozor, koryto řeky nezpevni zase tak, aby tekla rovně jako pravítko. Půda široko daleko bude vyschlá a bez života. Život řeky bude smutný, bez radosti a volnosti. Síla přírody je fascinující a tak věř, že si najde cestu, aby ti utekla. Pečuj o koryto řeky tak, aby se vlnila krajinou a dávala život a radost všem okolo. Stále pomáhej s nástrahami. Až bude veliká, silná a rychlejší než ty, buď jí nablízku. Bude tě stále potřebovat. Nedovol, aby vyschla. Doveď ji k soutoku, který z části převezme tvou péči a lásku. V tu chvíli však neodcházej, respektuj jejich společnou sílu a pomáhej jim, až stvoří nové prameny. Až se i oni, stejně jako ty, vlijí do moře, zbude jen pocit, jak to bylo krásné, protože jste měli jeden druhého. A o půdu a své životy se postarají vaše děti a vnoučata, které jste dobře vedli.

Plesknout, nebo ne?

Jak se tedy dítě naučí, že ten čudlík mačkat nemá? Rozhodně ne tím, že jej budete přes ručičku pleskat. Doporučuji zvýšit hlas, důrazně říct: “ne ne” a vysvětlit. Pokud jde o něco, co není „žhavé“ a „nehoří“ to, tak jej třeba nechte to jednou udělat, aby získalo zkušenost, a poté důrazně říci, že teď už ne a dítě přemístit, aby na celou objevitelskou situaci zapomnělo. Jakmile se dítě dostane opět ke stejné situaci, zase důrazně vysvětlujte. Trvá to dlouho a je to pracné a kolikrát náročné, ale po čase dítě zjistí, že to fakt nemá cenu. Také je dobré nabízet vhodné alternativy. Tedy nechat mačkat něco jiného, ale dosti zajímavého, tedy ne hračku. Nezapomeňte, že dítě se nedá rozmazlit do jednoho roka. Důležité je ale nastavovat hranice. Průběžně, tak, jak přicházejí situace, ale jasně a zřetelně. Dítě si zvyká na styl, kterým s ním jednáte, bude vědět, že s ním počítáte a jen ho neodstrčíte.

Ani v roce nemá dítě ještě inteligenci na to, aby pochopilo, že v hrnku na stole se skrývá horká káva nebo že v koši jsou opravdu odpadky a že není dobré je zkoumat více než pohledem. Proto doporučuji být napřed a takové věci schovávat, odstranit z dosahu. Mnoha věcem lze předcházet.

Přeci nechceme, aby si ze situací pamatovalo jen bolest

Dítě zkrátka ještě nepochopí, že se to nemá, a proto nemá cenu jej trestat.

Dítě má inteligenci pochopit, že když něco zmáčklo a následně to zabolelo (dostalo po ručičce), tak to asi příště dělat nebude. Bude čekat, co může a nemůže a možná se bude i vztekat. Bude nejisté a hrozně moc zmatené. Přátelé, s prckem se nebojuje, musíte být vždy o krok napřed. Myslet dopředu, naplánovat to tak, aby situace dopadla dobře pro oba. Nastavte si tedy zálohování a automatické ukládání. Odstraňte z bytu či baráku vše, co by mohlo potenciálně dopadnout nepříjemně. Dítě zapojujte do vašich běžných aktivit přes den, úměrně jeho možnostem. Z počátku jej mějte vždy u sebe, někde odložte, nechte koukat, co děláte, to je pořád lepší než točící se kolotoč. Poté jej třeba zabavte kouzelnou krabičkou, to je pecka okolo čtvrtého – šestého měsíce. A jakmile se vaše pídě začne hýbat a být mobilní, schovejte „ajfouny“, kytky dejte na poličky a vymyslete prostor tak, aby byl pro dítě zajímavý, cítilo se v něm dobře, tedy tak, že může vše, co tam je, používat tak jako vy. Nechte jej hrabat se v poličkách kuchyňské linky. Vyházejte hrnce a vařečky a nechte jej „vařit“. Buďte parťáci a nebudete si lézt na nervy.

Takové dítě má pocit zapojení do vašeho života, jeho potřeby jsou naplněné, vyslyšené a uspokojené. Cítí se sebevědomě, nemá strach, že něco dělá špatně a bere vás dále jako člověka, od kterého se může učit. Nebudete ten „mistr“ Pruda, co říká jen “To nemůžeš, tytyty!”

Je to únavnější, přiznávám, ale ty děti za to stojí :).

 
Nechte si zasílat upozornění na nové články.

Vanda S.

11 thoughts on “To ho musíš plácnout, aby věděl, že se to nesmí…

  1. Dekuji! Zrovna dneska, asi pred hodinou jsem probirala s manzelem nas ,,narocnejsi“ den s Adelkou (11m).Vecer uz jsem ztracela nervy a trochu jsem zacala mit obavy jestli delam spravne, kdyz Adelce dovolim vsechno osahat. Stale vysvětluji a kdyz se vzteka ma moje pochopeni. Clanek mi moc pomohl, opet se ujistit v tom, ze placani a řev nejsou TO, jak bych chtela s Adelkou komunikovat. Diky.

  2. Dobrý den, zajímavý článek, snažím se korigovat především sebe. I když je to někdy moc těžké. Mám ale problém, že mě dcera (11m) neustále tahá za vlasy (dřív to byl uklidňovací prostředek) a mě to hodně bolí. Často je i trhá. Zatím samozřejmě nechápe, že dělá něco špatně, a tak nevím, jak jí to vysvětlit. Kromě toho manžela dost štípe a oba nás i kousne.

    1. Vite,syn mi to delal taky a ja na nej vyzrala,jemne jsem mu to vracela,tahala za vlasky,kouskala..a ten koukal,samozrejme i vysvetlovala,ze tohle se mamince a nikomu nedela..a zabralo..rodic musi byt trpelivy,parkrat se priznam po rucickach dostal,ale ono se mi to vratilo zpet,byl podrazdeny a ja pak jeste vic.

  3. Dobry den Vandi, dekuji za nadherny clanek. Krasne jste to popsala a s tou rekou me to az rozbrecelo. Nemate i clanek na prvni obdobi vzdoru? Dekuji Hanka

  4. Moc pěkný článek :). Já malému (8měs) místo foťáku a notebooku nastrčuju ovladač na televizi :D. Co ale dělat, když malý cíleně kope do maminky nebo do tatínka a pří NE… ho to jen potěší a zesílí. Když se při přebalování vrtí a vzteká a při ne mě začne tahat za řetízek, kopat, bouchat… Tohle už je cílený projev agresivity a prosazování sebe. Nezabírá nic, prostě nechce a basta! Včera jsem se přemohla a poprvé ho plácla přes zadek, když do mě kopal a převracel se při dávání plínky, to jediné pomohlo… ale teda, fakt už jsem nevěděla co. Můžeme i říci, co dělat, když dítě nechce chodit spát a ne a ne. A chce jít spát až před půlnocí společně s rodiči. Chce spát v jejich posteli a ne u sebe, i když to měl doteď rád. 🙂 Začala jsem se zamýšlet, že se všude říká, jaká traumata si děti mohou odnášet z raného dětství do dospělosti… ale vlastně, nikde se nepíše, že si rodiče mohou odnášet traumata od dítěte a může se to projevovat na jejich vztahu, na péči o sebe sama, na jejich zdraví apod. 😀

  5. Pěkný článek a přístup! Každé dítě je ale úplně jiné. Myslela jsem si, že svému dítěti nikdy na zadek nenaplácám, ale dcera byla pěkně tvrdý oříšek. Bylo jí úplně jedno, jestli se zlobíme, jestli říkáme NE. Válela se celé dopoledne po zemi, kopala do nás, kousala, když jsem jí něco nedovolila, plivla na mě a v jednom kuse naschvály 😆 Teď 3,5 roku se s ní dá parádně domluvit. Období vzdoru bych ale nevrátila za nic na světě 😉

  6. Dobry den, článek se mi moc líbí! Snažím se to takto dělat, nejak jsem na to přišla sama, protože je stokrát lepší pripravit prostor a situace tak, aby jsme byli vsichni spokojeni, než se zbytecne dohadovat. Myslím, že se opravdu domluvim s 3,5 a 1,5 letymi detmi. I když ne každý den je na ruzovem oblacku. Nekdy jsem unavená a da mi to hrozné prace… Stále se učím……

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Top