Úvod > Poradna > Blog - život - poznání > A komu tím nošením prospějete?

A komu tím nošením prospějete?

A komu tím nošením prospějete?

Nejde jenom o to, že nošené dítě může lépe prospívat. Jde o také o to, že i máma nositelka lépe prospívá a pak jim to spolu dobře klape! 

Jestli váháte s nošením a přemítáte, proč vlastně nosit, možná je tohle text pro vás. Pokud máte plné zuby článků, které vynášejí nošení do nebes, raději ho ani nečtěte. Tohle bude příběh o lásce k nošení a také o jedné mamince, která začala nosit, vrátila se jí laktace, dítě začalo prospívat a ona sama si uvědomila jak božská je a co se svým miminkem dokázala. Jaká je v ní síla, protože se naučila, jak svému miminku pomoci a začala si mateřství konečně užívat.

Těžké začátky

Pavlína mě kontaktovala, když si domů z porodnice přivezla své první miminko. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale její e-mail mi rval srdce – myslím, že jsem u něj tehdy i brečela. Její syn se narodil akutním císařským řezem ve 30. týdnu těhotenství a doslova celé první dva měsíce proležel „sám“ na vyhřívaném naklopeném lůžku, kam jej mohla chodit pouze pohladit, přebalit, nebo tzv. klokánkovat, a to jen ve dnech, kdy se malému zrovna dařilo. Okamžitě se mi vybavil porod  mé dcery Vandičky, ale o tom později, ke konci článku. K tomu všemu malého Tobiáše na začátku života čekaly ještě dvě operace. Pavlína se mi také svěřila, že se o svém těhotenství dozvěděla až na začátku pátého měsíce. Pracovala totiž v zahraničí, měla problémy se zažíváním a menstruace ji chodila pravidelně. O tom, že je těhotná, se tedy dozvěděla až po příjezdu zpět do České republiky. Pocit, že čeká miminko, měla možnost užívat si jen nějakých pět týdnů – pro akutní hypoxii miminka musela na na císařský řez.

Malý Tobiáš se narodil živý, což samozřejmě bylo to hlavní. Ale vzhledem k okolnostem neměl vše, co by čerstvě narozené miminko potřebovalo. A vy, jako maminka, se s něčím takovým nechcete jen tak smířit, chcete prostě udělat víc…

Ležel na vyhřívaném lůžku, bez toho, aby slyšel tlukot maminčina srdce. Ona mohla sedět vedle něj, ale často se ho nemohla ani dotknout. Mléko, které se stačilo vytvořit, se jí ztrácelo a odsávat se nedařilo – prý kvůli špatným bradavkám (později jsme společně přišly na to, že jí tenkrát jen neporadili použít nástavec na odsávačku vhodný pro její velikost prsou). Bez svého miminka se vracela domů a ve všem tom stresu narychlo dokupovala výbavičku, kterou ještě zdaleka neměla pořízenou (asi jako většina nastávajících maminek více než dva měsíce před očekávaným termínem porodu).

Dlouho očekávaný den, kdy ji měli přijmout na tzv. „rooming in“ a tzv. „starání se o miminko na pokoji“ se stále odkládalo, protože Tobík neprospíval, neměl váhu, která by toto povolovala. Nakonec se zadařilo a po dalších třech týdnech, kdy se Tobík probudil jen na krmení si z lahve s velkým průtokem vypil danou dávku byly propuštěni domů.

Konečně doma

Po dlouho očekávaném příjezdu domů chlapeček jen ležel, díval se do zdi a ani neplakal. Dávno už dosáhl „věku narození“, tedy 40. týdne těhotenství a byl zdravý, podle všeho by se tedy měl chovat jako „normální“ novorozenec. Ale on byl tichý a prý trochu „zvláštní“. V tu chvíli mi Pavllína napsala.

Osobně maminkám, které se mi svěřují se svými trápeními s novorozenci, často doporučuji vyzkoušet nošení. Ne protože vyřeší bolení bříška, nebo nespavost miminka, ale protože to jim samotným pomůže naladit se na jejich dítě, uklidnit se a pochopit, co jejich miminko zrovna potřebuje – tohle totiž v žádné knížce nevyčtete, s tím vám pomůže jen a jen mateřský instinkt. A já věřím, že nošení dokáže tento občas trochu skrytý a potlačený instinkt probudit. Protože ten se opravdu přirozeně skrývá v každé mámě. A je jedno, jestli se její miminko narodí přirozeně ve 40. týdnu nebo akutním císařem o dva měsíce dříve.

Moje rada pro Pavlínu tedy zněla – zkuste hned začít nosit. A noste, noste, noste. Během chvíle jsme společně vybraly vhodný šátek a Pavlína se naučila, jak na správný úvaz. Během prvního vázání chlapeček plakal a byl zmatený z toho, co se děje, nic podobného dosud nepoznal. Pavlína se nenechala odradit a trpělivě nosila. Na konci sedmého dne se prý Tobiášek v šátku začal hemžit, otáčet hlavičkou ze strany na stranu a tak nějak ji bouchat do prsou. Šlo o reflex – prostě sám od sebe hledal prs. Ano, ten prs, na který se doposud z různých důvodů nedalo přisát. Poradila jsem tedy Pavlíně, ať nechá prso v šátku volně a zkusí chlapečka nechat se přisát, věřila jsem, že se to povede. A povedlo! Chytil se a nechtěl se pustit. Během tří dnů se Pavlíně rozjela laktace jako nikdy, až se z toho rozplakala a malý konečně začal prospívat. Dokonce dostal u doktorky pochvalu!

Prospívá hlavně máma!

Během kontroly ve třech měsících se prý pediatrička ptala, co Pavlína používá za mléko, jestli prý to z porodnice. Když Pavlína odvětila, že nakonec přeci jen kojí a vše probíhá bez problémů, lékařka ji stejně vybavila brožurkou ohledně příkrmů v ukončeném čtvrtém měsíci. Pavlína ji ani neotevřela a pokračovala dále v kojení. „Vandi, hrozně Vám za všechny naše hovory a e-maily děkuji. „Nošením samozřejmě prospívá dítě, ale hlavně si myslím, že prospívá máma…“ – to byl jeden z jejích posledních e-mailů.

Sama jsem to měla podobně. Vandička se narodila akutním císařem pro hypoxii (vysvětli) ve 32. týdnů, malý uzlíček vážící 1810 g. Byla uložena do inkubátoru a mně začalo kolečko odsávání a klokánkování. Byla báječná a na mém hrudníku ani nepotřebovala pomoc pro dýchání, zkrátka se naladila na můj dech. Dokonce lépe jedla sondičkou. A v tu chvíli jsem si řekla, že budu nosit. Rozhodla jsem se, že jakmile nás propustí z porodnice, tak ji ty dva měsíce bez bříška nahradím na bříšku v šátku. Byla jsem dokonale přesvědčená o tom, že jí tím prospěji. Ze dvou měsíců nakonec byl více než rok. Dnes je Vandičce  pět let a já moc ráda vzpomínám, kde má láska k nošení začala. Staršího syna Mikuláška jsem také nosila, ale v nosítku a jen občas. Byla jsem tehdy ještě plná obav a asi měla i nějaký blok se nošení „poddat“. Měla jsem problém naladit se na mateřskou vlnu a poslouchat své mateřské instinkty, kvůli čemuž naše spojení „máma-dítě“ začalo trochu umělě a vše se propojilo až o několik měsíců později. Ale i to se stává.

Nedávno jsem dokonce měla tu čest s maminkou, která šťastně adoptovala čerstvé miminko. A víte co? Díky nošení, častému konktaktu na kůži, stimulování bradavek, odsávání a za pomoci léků, které dostala, se rozkojila. Ano, i to je možné. Mateřská láska a kontakt, který dětem věnujeme, dokáží divy. Jistě, svou roli hrála i medicína, ale věřte, že „jen“ pomocí léků by to bylo o dost těžší.

Existuje celá řada studií, které potvrzují, jak nošení a blízký kontakt miminku prospívá. Naopak studie, které by prokazovaly, že je nošení škodlivé a způsobuje dětem újmu, neexistují. To myslím mluví za vše… Každý si ale k nošení musí najít cestu sám a pokud ji nenajde, je to plně jeho věc a neznamená to, že je horší rodič. Já vám ale radím – alespoň to vyzkoušejte a uvidíte. Koneckonců, nemusíte nosit pořád.

Chystám pro vás ještě malé zamyšlení. Tedy odpověď na nejčastější otázky, které dostávám. 

  • A co když si dítě na nošení zvykne?
  • Dítě se ode mě odtahuje, asi tedy nechce nosit – jak to, když to prý mají rády všechny děti a je to tak úžasné?

Zamyšlení se o nošení a odpovědi na tyto otázky vám přidám na web příští týden. Je nošení tak úžasné pro všechny? A jak jste to měly vy s nošením? 

Vanda S.

 

 

 

 

 

Handling a nošení dětí kniha a videokurz

Nabízím vám ucelený přístup, jak zacházet s miminkem v souladu s jeho potřebami, založený na poznatcích z kinestetiky, vědy zabývající se pohybovými dovednostmi, a z fyzioterapie a založený také na antropologickém bádání v péči o dítě. Poznatky kořením svými zkušenostmi maminky a lektorky. K daným tématům jsou i praktická videa, která si můžete v zabezpečené sekci na internetu se svými přístupovými hesly pouštět.

Podívejte se zde

Nechte si zasílat upozornění na nové články.

 

2 thoughts on “A komu tím nošením prospějete?

  1. Super článek! Děkuji za něj. Poslední dobou zažívám ze všech stran jakýsi „bojkot kojení“…jednak ze stran pediatrů (4. měsíc miminka – už zaveďte příkrmy, vy ještě kojíte…) a taky ze stran maminek (u 3týdenního miminka – mám málo mléka – musím dokrmovat, dítě řve, chce každou půlhodinu…). Přitom by stačilo tak málo – aspoň s ním ležet v jedné posteli nebo právě zmiňované nošení. Žijeme v divný době, všude moc techniky…příliš vědecky sledovaná normálně probíhající těhotenství, programované nepřirozené porody…

  2. Prvni syn byl nosen temer denne, na nakup, obcas na uspani, obcas na prochazku. Druhou dcerku jsem od navratu z porodnice nosila nejdriv jen chvilkove v manduce, satek se ji nelibil, ale myslim, ze se mi ji nedarilo hezky navazat, jak byla mala. V necelem mesici jsem mela hruzny zazitek, kdy vdechla blinkanky u prebalovani, celkove se ji ve 3 tydnech zhorsil reflux (jak miminko zvladne vypit vic a vic a ona je jedlik…), takze z obav, ze se mi zas bude dusit, z toho, ze v kocarku mi chrlila mliko jak sopka a pri natrasani na hrbolech se ji vse vracelo a plakala a plakala, jsem ji nosila a nosila a nosila. Ono mi totiz s tim jejim blitim mnoho moznosti nezbylo…Nastesti tehdy uz prijala i satek. A kdyz jsme v lete kvuli vedrum a diky zlepseni refluxu zacaly jezdit v kocarku, mnoho lidi se podivovalo, jak je v kocarku spokojena, kdyz jsem ji driv prakticky jen nosila – tolik k predsudku – a co kdyz si dite na noseni zvykne? Ano, dite si zvykne. Ale neznamena to, ze uz nikdy nebude chtit nic jineho. Ja taky rada cokoladu, ale proto prece nebudu jist jen ji 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Top