Úvod > Poradna > Blog - život - poznání > Potratila jste? Nestyďte se. Já taky, dvakrát.

Potratila jste? Nestyďte se. Já taky, dvakrát.

Jakmile vám lakmusový papírek ukáže dvě čárky vyletíte na stý obláček a spadnete z něj při první ranní nevolnosti. Znám to. Než se rozkoukáte, držíte těhotenskou průkazku a máte naplánovaný první důležitý test – prenatální screening. Sotva jste se zbavily strachu, zda se vše povede, jestli je embryo na svém místě, jestli mu začalo bít srdíčko, jestli není něco špatně a přichází nový otazník. Bude miminko v pořádku, nebude mít nějakou vadu? Nadělily se tam ty chromozomy všechny správně? Příroda je většinou chytrá a dokáže poznat svou „chybu“. A tak je běžné, že zkrátka plod zanikne a dojde tedy k samovolnému potratu. O tom už se tak běžně moc nemluví.

Za a) děje se tak v době, kdy se těhotenství ještě většinou neoznamuje, protože je „brzo“. Ale my už jsme téměř dva měsíce a něco těhotné… a stále si držíme to malé tajemství v sobě – pro sebe. Čekáme. Sama jsem byla těhotná 5 krát. Třikrát se to povedlo až do konce, ale o dvě těhotenství jsem přišla. Bolelo to, hodně. Cítila jsem, že jsem selhala, ptala jsem se sama sebe proč se tak stalo, navíc jednou to byly dvojčátka. Nikdy jsem o tom moc nemluvila a přemýšlím proč? Proč nevyjádřit svou ztrátu, která je přirozená a bolí. Třeba by pomohla holkám jako jsem já se s tím lépe a dříve vyrovnat. Protože takové věci se dějou – a velmi často. A to je to za b) – stud. Nemluví se o něm, tolik se o něm nepíše, protože se za něj stydíme. Nedávno na sociální síti sdílela svou zkušenost Hilaria, manželka herce Alexe Baldwina. Sama je maminkou čtyř dětí a když se radovala z pátého těhotenství, přišla rána. Sdílela tuto událost s celým světem pomocí svého Instagramového účtu. Dostala se jí slova útěchy, která jí pomohla, ale také kritiky, proč tak osobní věc sdílí? Holka, palec nahoru. Každá informace si najde své místo a pokud to má pomoci ostatním holkám a vědět, že je to normální a děje se to, že nejsme špatné, je to správné. Mě by to tenkrát pomohlo.

Hilaria doslova napsala: „Tohle se teď děje – embryu sice tluče srdce, ale ne silně. A dítě moc neroste. Takže čekáme – a tohle je velmi těžké. Tak moc nejistoty… ale šance, že je tohle těhotenství životaschopné, jsou velice malé. Mám úplnou důvěru ve svou rodinu a vím, že se přes to dostaneme, i když ta cesta je těžká. Necítím stud ani hanbu. “

Tak emotivní a otevřenou zpověď snad ještě žádná žena v její situaci nenapsala. Protože přirozeně chceme sdílet to hezké. Ne to, co bolí. A těm, co se to nelíbí, těm se nelíbí život samotný, protože ten je, bohužel, občas bolestný. A proč by holka a její osobní profil, který má sílu, nemohl sdílet, tak silnou věc? Tak i já přiznávám, že jsem se dvakrát rozloučila s možnými třemi bytostmi. Proč k potratu dochází? Jaké jsou jeho příčiny a jak se s ním vyrovnat?

Proč k tomu dochází?

Je důležité si uvědomit, že nemůžete udělat téměř nic, abyste zabránili ztrátě těhotenství. Těhotenství předurčené k zániku nijak prodloužit nelze. Drtivá většina potratů zůstává nevysvětlených. Částečně proto, že se příčiny obvykle nezjišťují až do doby, kdy má žena za sebou dva nebo tři potraty. Nejčastějším důvodem potratu jsou genetické abnormality.

Devět z deseti těhotenství s genetickou abnormalitou zanikne během prvního trimestru. V normálních lidských buňkách je 46 chromozomů, někdy však mají buňky nesprávný počet chromozomů – tato chyba se nazývá aneuploidie a jejím nejznámějším příkladem je Downův syndrom, který je důsledkem tři kopií chromozomu 21. Asi sedm z deseti ztrát během prvního trimestru je způsobeno chromozomálními problémy.

Jaké jsou jeho příčiny?

Potrat je obvykle jednorázovou záležitostí. Ale jak vidíte u mě, může se opakovat. Nicméně každý dvacátý pár zažije i dva potraty za sebou a jeden pár ze sta dokonce tři nebo více – tento stav se pak nazývá opakovaný samovolný potrat.

Jehož příčiny mohou být:

• abnormality dělohy
• poruchy srážlivosti krve
• chromozomální abnormality
• poruchy imunitního systému
• hormonální poruchy
• infekce
• faktory životního stylu, jako je kouření, alkohol a rekreační drogy

Kdy je potřeba vyšetření? 

Pokud za sebou máte více než dva potraty, budete nejspíš odeslána na vyšetření k odborníkovi. U více než poloviny případů se příčina potratu nemusí zjistit. Což je na druhou stranu dobrá zpráva, protože to znamená, že v budoucnosti budete schopná donosit zdravý plod bez lékařského zásahu.

Jak potrat probíhá?

Samovolný, neboli spontánní potrat poznáte sama tak, že začnete krvácet, plod se v tuto chvíli začal oddělovat ze stěny dělohy a její výstelky a začíná se odlučovat. Většinou se již nedá nic dělat. Ale v každém případě navštivte lékaře, aby překontroloval, zda se plod odloučil celý a zda není potřeba provézt revizi dělohy. V dalším případě může jít o tzv. zamlčený potrat, u mě to byl právě tento případ v obou ztracených těhotenství. Žena sama nic nepozná, cítí se jako těhotná dále, ovšem plod se v těle již přestal vyvíjet. Přestalo mu tlouct srdce a neroste. Zůstává však v děloze nebo se začíná mírně vstřebávat. Potrat se ale dozvíte až na další naplánované návštěvě u gynekologa, který vám tuto smutnou událost oznámí ihned po provedení ultrazvukového vyšetření určeného ke kontrole vitality a prosperitě plodu. Obvykle se pár dní čeká, zda se plod neodloučí sám, ale z důvodu možné infekce se naplánuje lékařské odstranění – kyretáž, neboli revize dělohy, která se provádí v celkové anestezii v nemocnici, kde se zůstává do dalšího dne. Při mém druhém potratu jsem podepsala ještě ten den reverz a jela domů, cítila jsem se fyzicky dobře a doma na mě čekala malá Vandička a Mikulášek. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou. Tentokrát už jsem věděla, co mě čeká a také jsem věděla, že se tak prostě děje. Tato druhá ztráta byla jednodušší, ale i tak mě občas potrápí otázka, jak by asi dvojčátka vypadala.

Jak se ním vyrovnat?

Výčitky, strach jestli se to příště povede, otazník proč se tak stalo – odpověď možná přijde z pitevní zprávy. V tomto smyslu to není zcela pitevní zpráva, ale pokud se stalo, že se plod sám neodloučil, musíte na revizi dělohy a ostatky plodu se podrobí zkoumání, které by odhalilo možné příčiny, proč se plod přestal vyvíjet dál. Následně žena dostane zprávu, proč se tak mohlo stát. Někdy se příčina nezjistí a i když se zjistí, je to vesměs ve chvíli, kdy jedete autobusem ze zákroku domu, jedno. Ztráta s příčinou i bez ní bolí stejně. Pokud se plod vyloučí sám, je to lepší. Vyrovnání je však v obou případech těžké. Snad jen, že je to život a život se ve smrt a život obrací a víra, že se to příště podaří, vás podrží. Pokud jste sama zažila potrat, nebo jím procházíte, posílám vám velké objetí. Bude to zase dobré, nestalo se to jenom vám, stává se to až ve 20% těhotenství. Některé studie uvádí, že je to až v 50% všech početí. Je to přirozené a tělo tak vyrovnává určité chyby, které se staly. A ne, nebyla to vaše chyba, vy jste neudělala nic špatně. Neexistuje na světe nic, co by potratu dokázalo zabránit. Z celého srdce vám přeji, aby se to příště povedlo. Jako mě.

Prožily jste potrat? Jak jste se cítily? Co vám pomohlo se s takovou situací vyrovnat? Mě číst různé diskuze, které jsem si vyhledávala na internetu.

Vanda S.

18 thoughts on “Potratila jste? Nestyďte se. Já taky, dvakrát.

  1. Máme už jednoho prcka…Trval nám přes rok…dokonce nám nepomohlo ani umělé oplodnění…a pak se po roce a něco povedlo přirozeně na svatebce…pak jsme se rozhodli pro druhé…ve chvíli rozhodnutí jsme se začali snažit hned,jelikož jsme předpokládali že se nám ihned nezadaří…Zadařilo se na první pokus…byli jsme radostí bez sebe…můj 9.týden těhotenství vycházel na Vánoce,tak jsme obšťastnili touto zprávou i blízkou rodinu…abych se nestresovala,objednala jsem se na gyndu až na 10.týden těhotenství,abych už viděla srdíčko…a když jsem přišla na kontrolu,gynekolog mi bohužel oznámil,že se srdíčko cca před týdnem zastavilo…bylo to strašné…celou cestu autem jsem se držela a když jsem přišla domů za manželem,vyhrkli mi slzy…nevěděla jsem,jak to manželovi říct…po vysvětlení se mi udělalo lépe,pač mě neuvěřitelně podpořil…nejhorší pro mě bylo čekat na revizi,pač jsem věděla,že v sobě mám mrtvý plod😢 a co mi pomohlo vše překonat?! Můj muž který řekl:,,už neplač,uděláme si jiné hezčí“ 😊

    1. Dobrý večer, Verčo, zažila jsem to podobně. Můj první potrat. Máte pravdu, že nejhorší je to čekání. Člověk by už to chtěl mít co nejdřív za sebou a být, chodit, mluvit s vědomím, že vás je malé miminko, kterému se nedařilo, je příšerný pocit. P.S. Máte báječného chlapa! Pěkný večer přeji a děkuji za vaši reakci na článek. Vážím si toho. :*

  2. Milá Vando,
    Moc Vám děkuji za tak dojemný článek. Sama jsem si prošla samovolným potratem v 10.tt. Jednalo se o naše první miminko a ta bolest se nedá popsat. I když jsou to už dva roky občas si vzpomenu, a přemýšlím, jak by asi děťátko vypadalo. Nyní máme 15. Měsíčního Tadeáška a jsem za něj moc šťastná! Ale zároveň se musím přiznat, že když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, měla jsem ohromný strach, aby bylo všechno v pořádku.
    Mě pomáhal ebook Čekala jsem miminko, ale.. a myslím si, že i o těchto smutných věcech by se mělo mluvit i psát, protože jen tak se ostatní ženy dokážou nějak smířit a vědět, že v tom nejsou samy.

    1. Dobrý večer, Káťo, děkuji za vaši odpověď. Ani nevíte, jak vám rozumím a soucítím, stejný „strach“ jsem také pociťovala. Když totiž člověk „ví“ tak se strašně bojí, čehokoliv. Ach, sladká nevědomost 🙂 Gratuluji Vám k Tadeáškovi! Jsem ráda, že si holky pomáháme! Přeji Vám je to dobré a zdravím Vás.
      Vanda S.

  3. Moc Vam dakujem za tento clanok. Aj ked clovek vie, ze sa to stava pomerne casto tak ked sa to stane prave jemu, pripada si, ze je na svete uplne sam a snazi sa prist na dovod, no ten, ako ste sama napisala casto nikto nevie…potratila som tiez 2x, nastastie sa nam medzi tym narodilo zdrave miminko takze ten druhy potrat sa dal psychicky “lepsie zvladnut” vdaka pocitu, ze existuje maly cloviecik, ktory ma doma caka a musim byt kvoli nemu silna a tiez, ze ked sa to uz raz podarilo, snad sa podari aj nabuduce…kazdopadne to v cloveku stale vyvolava smutne pocity a otazky, preco prave ja? A dokonca opakovane? Mne z casti pomohlo taktiez citanie podobnych pribehov pretoze som mala aspon z casti lepsi pocit, ze nie som sama komu sa to stalo a taktiez myslienka, ze je lepsie ak sa to stalo takto v prvych tyzdnoch, nez niekedy ku koncu tehotenstva, v nemocnici som spoznala pani, ktorej vyvolavali porod pretoze dietatku prestalo v 30 tyzdni bit srdiecko a to musi byt teda neskutocna bolest, takze som bola “vdacna”, ze u mna to priroda “vyriesila” hned v prvych tyzdnoch…

    1. Dobrý den, i vám moc děkuji za vaší zkušenost. U druhého potratu jsem to cítila stejně jako píšete. Vědomí, že na mě už čekají dvě děti doma mi dávalo o hodně větší sílu. Nedovedu si představit opakované potraty a mít prázdnou náruč a ptát se, zda se to někdy vůbec povede. Znám takové případy – i takové, kdy se nakonec podařilo a narodilo se zdravé miminko a těch předchozích 7 potratů nemělo vysvětlení. Příroda je opravdu někdy zapeklitá. Také jsem zažila v porodnici na odd. rizikového těhotenství (kde jsem byla vždy ke konci všech mých těhotenství) paní, která přijela večer s tím, že dítěti se nedaří tak dobře, celou noc byla sledována, kontrolována, dokonce se stav miminka dle monitorů lepšil a stejně ráno zemřelo. Jak a proč už jsem se pochopitelně nedozvěděla, protože se paní na pokoj nevrátila. Myslím na ní ještě dnes. Také tam byla jedna, která čekala dvojčátka. Byla 25. tt těhotenství a děti mely bohužel společnou placentu a jedno z nich bylo silnější a větší a tak se z důvodu transfuzního syndromu to druhé vlastně menšilo, nerostlo. Vše bylo na „úkor“ toho druhého. Snažili se paní nechat co nejdéle, najít bod zlomu, kdy bude nejlepší čas miminka předčasně narodit a nechat je dozrát v inkubátorech. Jenže 25týden je hraniční pro přežití mimo dělohu. Ale stav byl špatný a paní opravdu šla na porod císařským řezem a jedno miminko mělo něco okolo 600g a druhé 300g. Opět jsem paní pak už neviděla. Že děti žijí, kolik váží a že to bude těžká cesta jsem se dozvěděla od sestřičky. Víte ale co se stalo? Paní jsem potkala v Praze v tramvaji o rok později. Hned jsem ji poznala, byla tam však sama a já se bála zeptat. Začala povídat sama. A víte co? Kluci to zvládli! Oba! Ten větší na tom byl pochopitelně lépe, druhý podstoupil několik operací, ale jsou oba dva živí a prospívají. Hnaly se mi slzy do očí. Snad i teď, když si na to vzpomenu.
      Přeji vám krásné dny! Stejně jsme holky silné! Vanda

  4. Prožila jsem mimoděložní těhotenství, pak porod zdravého syna a letos v lednu zamlklé v 10.tt, rovněž to byla dvojčátka 🙁 Byla to neskutečná bolest v srdci, hrozně jsme se těšili. Navíc jsem kvůli pokažené revizi měla velké bolesti a musela jít znova. Díky, že o tom píšete! Já měla vždy pocit, že mě se potrat netýká, že se to stává málo (asi důsledek toho, že se o tom nemluví). A pak jsem cítila stud a pocit selhání. Nejvíc mi pomohly šťastné příběhy ostatních žen, které po revizi otěhotněly. Pak samozřejmě můj manžel a syn, kteří mi byli neskutečnou oporou. No a v neposlední řadě to, že jsem o tom začla mluvit s blízkými, s kamarádkami. Najednou se mi ulevilo a začla jsem zjištovat kolik žen v mém okolí to potkalo a jaké podpory se mi dostává. Došlo mi, proč vlastně své brzké těhotenství tajíme, když především v případě, že se něco stane, potřebujeme podporu a útěchu, ženské kruhy, ne na to být samy? Chceme sdílet jen radost, ale i bolest má v životě místo a nemůžeme předstírat, že není.
    V brzké době se chceme zase začít snažit, tak snad se tentokrát poštěstí.❤️

    1. Dobrý den, já děkuji, že píšete vy! 🙂 Vašich dvojčátek mi je líto. U nás to bylo podobné. Prvně tedy přestalo bojovat jedno, druhé se ještě chvíli drželo, ale stejně se to také rozhodlo vzdát. Vím, že někdo může říct, ale prosím tě, vždyť to byl malý plod, to nebylo ani dítě. Nemám to ráda. I tak to bylo dítě – moje dítě, které by jím bylo, kdyby se to nestalo. Díky za to, co píšete, jsem ráda, že si můžeme holky pomoct a být otevřené a pomoci tak ostatním, které třeba prochází, nebo prošly tím samým a měly stejné pocity jako my a bály se s tím svěřit. Ať už třeba z pocitu toho, že by někdo mávl rukou a bagatelizoval situaci, že to bylo jen pár buněk (bohužel, taková je i má zkušenost). Držím vám palečky! A přeji hodně štěstíčka a zdravíčka celé rodině. Vanda

  5. Dobrý večer, tak já se tedy také svěřím… Zažila jsem také zamlklé těhotenství v 10tt. Bylo to mé první těhotenství a myslela jsem si, že to je to nejhorší, co mě potkalo, že se mi zhroutil svět. Bohužel druhé těhotenství dopadlo ještě hůř. Až ve 23tt byla zjištěna těžká vývojová vada u miminka – otevřený rozštěp páteře (vše se sunulo dolů, mícha, mozeček) 🙁 myslela jsem si, že nejdůležitější testy máme za sebou, i prvotrimestralni dopadl dobře a na velkém ultrazvuku tato zpráva. Nemohla jsem uvěřit, doufala jsem, že to, co slyším, není pravda. Musela jsem podstoupit vyvolání a porodit. Nejhorší byly 4 dny od doby, co jsme se to dozvěděli, do vyvolání. Miminko v té době o sobě dávalo v břiše hodně vědět, bylo to moc smutné. Je tedy lepší, když „příroda“ ví, co dělá a ukončí těhotenství na úplném začátku. Čím později, tím je to těžší, miminko už s námi „žilo“ skoro 6 měsíců. Genetické testy vyloučili, že je to v genech, prostě náhoda. Naštěstí jsem pak otěhotněla ještě dvakrát a máme 2 zdravé děti. Každý den za to děkuji a jsem vděčná. Ale neskutečně moc se o ně bojím. Ostatní si možná myslí, že přehnaně, jenže mě pochopí jen ten, kdo to zažil. Kéž by to nemusel zažívat nikdo. Omlouvám se, za dlouhý příspěvek.

    1. Dobré ráno, Lucko, vaši zprávu jsem četla ještě v noci, ale odpověď jsem si nechala až na ráno. Moc vám děkuji, že jste si dala čas a napsala i vaši zkušenost. Myslím, že může velmi pomoct ostatním maminkám, které zažívají něco podobného. Těžko se hledají slova. To, co jste prožila si neumím ani v nejhorším snu představit. Ano, čím déle těhotenství je, tím je to bolestnější. A už vůbec si nedovedu představit klasický porod v termínu, kdy se něco stane a miminko se například uškrtí na pupeční šňůře. 🙁 Jsem nesmírně ráda, že si zde holky píšeme a pomáháme si. Díky Lucko! Přeji hodně zdravíčka vám i vašim dvěma dětičkám :* Vanda

      1. I já Vám moc děkuji za odpověď . Přesně tak jsem to myslela, že i náš příběh možná může někomu pomoci. I mně toto v těžkých chvílích pomáhalo. Člověk ani do té doby netuší, jak je to „běžné“. Je moc dobře, že jste toto téma otevřela. Obdivuji Vás, že jste se takto veřejně a otevřeně vyjádřila. A ano, taky si nedovedu představit, že by se něco stalo u porodu v termínu. Jedno z mých dětí se ocitlo při porodu v tísni a je to vážně děsivé, jak „tenký led“ to je. Naštěstí vše dopadlo dobře. Prostě se o ty děti bojíme – od okamžiku, kdy se o nich dozvíme a už nikdy nepřestaneme, porodem to nekončí 🙂 Ale největší dar je, když pak převládají pocity štěstí a radosti ze zdravých dětí. I já vám i dětem přeji hlavně zdraví. Hezký zbytek večera přeji, Lucka

  6. Dobrý den, o miminko se s partnerem snažíme cca 5 let. V létě jsme byli na umělku, zadařilo se, embryo bylo přijato, ale bohužel se v 9.tt zastavilo srdíčko, byl to zamlklý potrat, pak jsme byli ještě dvakrát na vložení, ale embryjka mi tělo nepřijala. Doteď mě ten zamklý potrat trápí, první termín porodu jsem měla vypočítaný na 6.5.2019 tedy za týden bych mohla rodit. Je to opravdu kruté. Přeji všem ženám, aby se svého zdravého mimíska dočkaly 😘

  7. Dobrý den. Ďakujem za Vaše slová. Na moje 39 narodeniny som po prvý krát v živote videla naše miminečko, na ktoré sme sa po rokoch čakania a troch neúspešných umelých oplodneniach veĺmi tešili a boli sme presvedčený, že keď sme sa dostali až sem, tak to už može len dobre dopadnúť a že už tohtoročné vianoce budú v spoločnosti našeho pokladu. Teraz je to 5 týždňov, čo sme v 10tt obdržali správu, že miminko je malé, ale hlavne, že neni vidno srdíčko. Po najšťastnejších dňoch, prišiel ten najhorší…stále mi je do plaču len na to pomyslím…v jednej sekunde spadne celý svet…Aj moj doktor vedel ako moc ma to boli…aj toto vyšetrenie bolo len pre moj kĺud, lebo som mala taký ten divný pocit…doktor bol úžasny…snáď pol hodky ma nechal vyplakať a aj keď vedel, že všetky slová sú zbytočné, tak sa ma snažil utešiť. Následne sme sa dohodli, že počkáme zda dojde k samovolnému potratu. To čakanie bolo neskutočné…ale stále som mala tehotensķé príznaky a spomínam si keď som ucítila srdíčko a následne ten pocit, že to je moje srdíčko…ani po 2 tyždňoch sa ale níč nemenilo…držala som sa hesla našich babičiek, ze po potratu je ako pohnojeno, tak na zákrok som ísť nechcela, aby sme sa mohli pokúsiť o druhé miminko čo najskor…tak som si šla po tabletku…dnes sú to 3 týždne bez jednoho dňa čo som potratila, zažila neskutočnú bolesť, strach a čakať ešte tak o hodku viac, než sme sa vrátili do nemocnice z dovodu silného krvácania, tak to mohlo dopadnúť ovela horšie…úplne najhorší pocit, keď čakáte v čakárni kedy to príde a rozbehne sa potrat a okolo vás chodí jedna tehotná takmer pred porodom za druhou…každú chvílu som sa chodila vyplakať na toaletu a potom ten hrozný pocit, ked znova v tej čakárni ale už na pohotovosti, tak našťastie nikto ďalší vás nevidí zrazu príde obrovská bolesť a ono z vás niečo vypadne, ruky sú krvavé, krv tečie po nohách a rovno nikde nikto a vobec neviete v tom momente čo to je, než si uvedomíte, že to vypadlo to miminko a idete na toaletu a zrazu to držíte v ruke a voláte sestričku lebo len stojíte na mieste a vobec neviete čo máte robiť…potom nasledoval velký chaos lebo som musela ihneď na sál…až teraz zrazu viete, že už naozaj žiadne srdíčko nebije a že musíte mysliet hlavne na to, aby bilo to vaše srdce…už nikdy to nechcem prežiť znovu…len tie bolesti by som ešte raz chcela zažiť, no myslím len tie porodné pri privádzaní našeho andílka na svet…len škoda, ze z výsledkov nám bolo zistené, že som mala molu a tak všetko to trápenie aby som mohla znova rýchlo otehotnieť, bolo zbytočné…musíme čakať minimálne pol roka až rok, takže mi už bude po 40tke…jediné čo ma utešuje je to, že všetko je tak ako má byť a že všetko zlé je na niečo dobré…keby som šla na zákrok, tak sa o mole možno nedozviem a mohlo by to byť znova alebo ešte horšie…mnohé možno, možno tu je…v kútiku duše verím, že nič není stratené a zároveň sa už pripravujem aj na možnosť života bez miminka…jj je mi jasné, že si s mojím vekom nemusím vyskakovať, ale stále si stojím za tým, že sto krát lepší život s úžasným partnerom ktorého mám teraz, než byť možno rozvedená alebo než by som žila s partnerom s ktorým som chodila keď mi bolo 25 a bola by som nešťastná … teraz ma práve moj úžasný partner drží nad vodou a je mi neskutočnou oporou a viem, že vždy aj bude nech už ten náš osud dopadne akokolvek dobre….

  8. Milá Vando, děkuji za Váš článek. Samovolný potrat jsem prožila při prvním těhotenství. Bylo to na začátku asi v 8tt. Vše proběhlo v „pořádku“ a pamatuji si jak mi všichni (partner a rodiče, posléze i kolegyně a kolegové v práci jelikož všichni stejně nakonec zjistila proč jsem na PN) říkali to je příroda, to bude dobrý, nemělo to být, atd. Ve výsledku měli pravdu ale mě v ten moment připadalo jak když se to snaží celé zlehčit. 😔
    Na miminko jsem se hrozně těšila a měsíc jsem byla úplně mimo… V podstatě do té doby něž mi lékař řekl „můžete se znovu snažit“ a klaplo to na první dobrou a o dva roky později znovu 😂 ale i teď, v podstatě po 4 letech od potratu se mi tu koulejí slzy po tvářích… A to mám doma dva zdravé kluky.

  9. Vandi, když jsme spolu chodily do třídy na střední asi by mě nenapadlo, že mi jednou budeš vlastně oporou i když tak trochu internetovou 🙂 samozřejmě i ostatní maminky (i ty budoucí), děkuju za tvojí otevřenou zpověď, za odvahu to sdílet. Bohužel jsem teď zažila druhý potrat a tak mi pomáhá číst tyhle řádky. Díky Bohu nebo čemukoliv tam nahoře mám teď vedle sebe krásnou a zdravou za chvíli dvouletou holčičku. První moje těhotenství skončilo jako zamlklé v 6 tt, musela jsem na revizi, bylo to těžké, nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát, nikdo o tom přede mnou nemluvil, ale děje se to a to velice často, což mi podvrdili doktoři, a taky to, že po revizi je jako pohnojeno, a že se to podruhé už určitě povede, povedlo a jsem za to neskutečně vděčná. Vlastně hned na konci šestinedělí a hned napoprvé, trochu jsem dostala vynadáno od paní doktorky, že jsem si ani nepočkala na první menstruaci, ale vše proběhlo v pořádku, takže pak už nic neříkala. Zpátky k mému druhému těhotenství. I když jsem měla porod vyvolavaný, kleštový a vůbec ne jednoduchý, mám tu zdravou holčičku a to je nejvíc. Teď mé 3. těhotenství skončilo samovolným potratem v 8 tt (2 dny zpátky) ale opět jsem musela na revizi kvůli dovyčištění dělohy, bolí to hrozně moc, ale vědomí že mám svoje zdravé děťátko doma mi hrozně moc pomáhá. Opravdu si nedokážu představit, že by se mi to stalo a doma bych to děťátko neměla, obdivuji všechny ženy, kterým se toto stane ať už ty které děti mají nebo nemají, všechny jsme neskutečně silné a dost dobré na to, aby jsme děťátko měly, věřte že se to prostě jednou povede, až přijde ten správný čas. Posílám nám všem mámám (stávajícím, budoucím, mámám čekatelkám prostě všem) velké objetí 💗 a děkuju za všechny otevřené zpovědi 💗

    1. Ahoj 🙂 Moc mě to mrzí. Přesně to samé jsem zažila – a na konci šestinedělí otěhotněla. Asi na tom „pohnojeno“ něco bude. Doufám, že se vám teď podaří jako předtím. A posílám velké pohlazení v těchto bolestivých dnech. Máš doma krásnou princeznu, která ti teď nejvíc pomůže a věřím, že se brzy podaří. A já moc děkuji za tvou zprávu, vážím si toho. Papa V.

  10. Byla jsem těhotná čtyřikrát, děti se narodily jen dvě. Ty druhé dvě mám v nebi… První potrat pro mě byl paradoxně asi snazší, jednak to vypadalo špatně už od první kontroly (a i já sama měla od prvních „dvou čárek“ nevysvětlitelný pocit, že to nedopadne) a jednak z dnešního pohledu už to mám odstíněné dvěma krásnými a zdravými dětmi, které se pak narodily. V druhém těhotenství jsem měla docela velké problémy, krvácení, ale zároveň zas ten zvláštní vnitřní pocit, tentokrát, že to dopadne dobře, a také ano. Třetí těhotenství bylo pro mě úplně zázračné, bez jakýchkoli problémů, a i porod probíhal úplně hladce. O to větší rána bylo čtvrté těhotenství – zamlklé v 9tt. Šla jsem na druhou nebo třetí kontrolu a asi nikdy nezapomenu tu nekonečně dlouhou snahu doktora zachytit srdíčko – najednou prostě nebylo. Brečela jsem pak skoro pokaždé, když jsem se sprchovala, nemohla jsem svoje tělo ani vidět, pro mě to prostě byla „jeho“ vina. Já byla ta neschopná, která nedokáže dítě donosit. Bylo to pro mě neprosto nečekané, po dvou úspěších už mě vůbec nenapadlo, že bych mohla znovu potratit. Stokrát si člověk může říkat, že se to stává a je to vlastně „normální“, ale opravdu sama za sebe o tom být přesvědčená, to je něco jiného. Měla jsem vždycky sen mít velkou rodinu a ten střet s realitou je těžký. Ale snažím se říkat si – i kdybych už další děti nikdy neměla, přece mám dvě, dva moje zázraky, které jsou zdravé a dělají mi ohromnou radost každý den. Vždy mi pomůže jít za nimi, pomazlit se nebo se jen dívat, jak si hrají. Taky mi pomohlo dát si pauzu. Nedokázala jsem si představit, že bych znovu těhotněla a šla do toho stresu znovu – myslím, že bych to už nezvládla a ani by to nemělo dobrý vliv na miminko. Takže jsme si dali pauzu od „snažení“, já se vrátila na částečný úvazek do práce, a opravdu mi to hodně pomohlo se „nadechnout“ a začít zas normálně žít, řešit jiné věci, než jen těhotenství, nejistotu před kontrolami u doktora, při každé návštěvě toalety čekat, jestli nezačnu krvácet… Bude to rok a teprve teď se s tím začínám vyrovnávat, cítím, že se mi vrací síla to zkusit znovu. Moc bych si přála, abychom ještě aspoň to třetí měli, jako to bylo u Vás, Vando, ale všechny dobře víme, že děti je možné pouze dostat, že ten zázrak života ovlivnit nemůžeme (a to je na tom vlastně asi to nejtěžší – v dnešní době, kdy to vypadá, že lidé už umí všechno). Nakonec dodám, že díky těmto dvěma špatným zkušenostem si mnohem více vážím svých zdravých dětí, a i když mě někdy zlobí a já se zlobím na ně, je pro mě snazší to zvládnout a najít trpělivost, vždycky si říkám, že jsem hloupá, že se zlobím kvůli vylitém hrnečku nebo špinavým kalhotem, vždyť je krásné, že tu vůbec někoho mám, kdo může vylívat a špinit :-).

    1. Dobrý den, Anežko, přesně jak píšete vy, v prvním těhotenství jsem měla zvláštní vnitřní pocit, který nedokážu popsat, že je od začátku něco špatně. I když jsem si to nechtěla připustit, došlo opravdu na nejhorší a při kontrole v 9. týdnu mi lékař sdělil, že bohužel nevidí srdeční akci, že se srdíčko zastavilo zhruba před necelými dvěma týdny, tedy těsně po předchozí kontrole. Bylo to hrozné, v hloubi duše jsem právě kvůli tomuto pocitu věděla, že to přijde, ale stejně vás to zasáhne jako rána z čistého nebe. Navíc se to stalo těsně před vánočními svátky a v nemocnici neměli místo dříve než dva dny před Silvestrem. Hrozné svátky, když víte, že v sobě máte mrtvé dítě.. Pořád přemýšlíte proč zrovna vy, vracíte se zpět, co jste mohla udělat špatně, že to nevyšlo.. Další hrozná věc byla, že v den zákroku jste na pokoji se dvěma slečnami, které jdou na dobrovolný potrat… Po revizi jsem mela naštěstí vše v pořádku, musela jsem hned za pár dní do práce, jinak bych se doma zbláznila. Nejvíce mi pomohl manžel a také jsem o tom otevřeně mluvila. V práci jsem to kolegyním řekla a tím jak jsem se o tom bavila nahlas se mi i možná trochu ulevilo a dalo mi to sílu na další život. Bolest nikdy neprekonate, ale časem se trochu otupí a nemyslíte na to každý den s takovou intenzitou… Někdo nahoře nám dal možnost druhé šance docela brzy, teď mám opět svůj vnitřní pocit, ale tentokrát úplně jiný a věřím, že tohle vyjde… Posílám vám i ostatním hodně sil. Nejsme na to sami 😘

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Top